Ústavní soud ČR se v nálezu sp.zn.: II. ÚS 4247/18, ze dne 17. 5. 2019, zabýval situací, kdy nezletilé děti jsou svěřeny do péče matky s tím, že otec byl oprávněn se stýkat s nezletilými každý druhý víkend, přičemž žil v jiném městě než matka. Otec se následně přestěhoval do místa bydliště matky a zahájil řízení, aby se s nezletilými mohl stýkat častěji, především během školních dní. Obecné soudy se k věci vyjádřily tím způsobem, že by se neměl měnit zavedený systém styků otce z nezletilými, na který jsou zvyklí, přičemž se nezabývaly otázkou, zda by styk otce s nezletilými ve větším rozsahu byl v zájmu nezletilých. Ústavní soud rozsudky obecných soudů zrušil pro rozpor s ústavním pořádkem ČR, a to s odůvodněním:
„Je-li dítě svěřeno do péče jednoho z rodičů, pak by dítěti mělo být umožněno stýkat se s druhým rodičem v takové míře, aby tato zásada, vycházející z ústavně zaručeného práva rodiče i dítěte podle čl. 32 odst. 4 Listiny, byla co nejvíce naplněna. Důvodem pro nerozšíření styku s druhým rodičem nemůže být samotný nesouhlas rodiče, jemuž bylo dítě svěřeno do péče, ani obecný poukaz na nevhodnost změny zažitého a fungujícího režimu styku. I při rozhodování o úpravě styku rodiče s dítětem je třeba komplexně zjišťovat a posuzovat nejlepší zájem konkrétního dítěte a nevyhovění návrhu dotčeného rodiče na rozšíření styku s dítětem lze odůvodnit zásadně jen rozporem s nejlepším zájmem dítěte, podloženým konkrétními okolnostmi a skutečnostmi v řízení prokázanými.“
V tomto nálezu je klíčové, že v rámci úpravy styku rodiče s nezletilými dětmi musejí soudy vždy vycházet z nejlepšího zájmu dítěte, a to i v případě, že s navrhovaným stykem jeden z rodičů nesouhlasí. Jedná se tedy o posílení zásady, že zájem dítěte je přednější před zájmem rodiče.