V rozsudku ze dne 3. 4. 2019, sp.zn.: 2 As 151/2018, se Nejvyšší správní soud zabýval nezbytnou mírou nezávislosti úředníků územních samosprávných celků. V řízení byla namítána systémová podjatost úředníků územně samosprávného celku, tedy podjatosti všech úředníků obce nebo kraje, která může nastat, pokud úředník obecního nebo krajského úřadu rozhoduje o věci, na níž má obec nebo kraj výrazný zájem.
Systémovou podjatost již dříve Nejvyšší správní soud vymezil v usnesení ze dne 20. 11. 2012, č. j. 1 As 89/2010 – 119, avšak nestanovil, zda systémovou podjatost lze namítat při rozhodování v samostatné i přenesené působnosti územního samosprávného celku. V této souvislosti Nejvyšší správní soud stanovil, že „riziko systémové podjatosti lze posuzovat u územně samosprávného celku jedině v případě, kdy tento rozhoduje v přenesené působnosti“. Toto rozhodnutí Nejvyšší správní soud odůvodnil tím, že „zásadní odlišnosti mezi rozhodováním v přenesené a samostatné působnosti územně samosprávného celku je třeba reflektovat i při posuzování požadované míry nezávislosti příslušných úředních osob.“
V případě rozhodování v rámci samostatné působnosti vykonává územní samosprávný celek své ústavně garantované právo. Do samostatné působnosti totiž spadají záležitosti, které jsou v zájmu daného územního samosprávného celku a jeho občanů. Na základě této skutečnosti Nejvyšší soud konstatoval, že „po územně samosprávných celcích při výkonu jejich samostatné působnosti není z podstaty smyslu jejich existence možné vyžadovat zcela nestranné a nezainteresované rozhodování“.