Ústavní soud v právní větě svého nálezu ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. II. ÚS 3212/18, uvedl, že „v rámci přezkumu porušení zákazu diskriminace v rámci podnikatelské činnosti je nutno hodnotit, 1) zda důvod omezení poskytnutí služby byl s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem racionální a nebyl veden zavrženíhodnými pohnutkami, 2) zda se nejednalo o některý ze zákonem zakázaných či ústavně vymezených podezřelých diskriminačních důvodů, 3) zda povaha služby byla taková, že zájemce o ni objektivně neměl problém najít si odpovídající alternativu a 4) zda relevantní zájmy potenciálního spotřebitele nebyly existenciální.“
Ústavní soud posuzoval situaci, kdy hoteliér po hostech z Ruské federace vyžadoval prohlášení o tom, že nesouhlasí s anexí Krymu. Ústavní soud se zabýval především obsahem jednání konkrétního hoteliéra, neboť považoval za rozhodující obsah jednání, tedy hodnocení toho, zda takovým způsobem s ohledem na zákaz diskriminace vůbec mohl hoteliér postupovat. Ústavní soud zdůraznil, že podnikatel nemusí být politicky neutrální a při výkonu podnikatelské činnosti by nemělo být vyloučeno projevovat svoje politické názory, pokud tak samozřejmě bude činěno korektním způsobem.
Ústavní soud tuto otázku uzavřel konstatováním, že se hoteliér vytčeným jednáním nedopustil nepřípustné diskriminace spotřebitele, jelikož důvody, pro které podmínil ubytování v hotelu pro občany Ruské federace, nebyly zákonem zakázané, nenávistné, ponižující ani iracionální, nýbrž byly zjevně motivovány jeho bezprostřední reakcí na protiprávní akt anexe Krymu, kdy stěžovatel právě touto formou chtěl vyjádřit svůj nesouhlas s touto okupací. Rozhodnutím Nejvyššího správního soudu tak došlo k porušení svobody podnikání podle čl. 26 odst. 1 Listiny, a také svobody projevu hoteliéra podle čl. 17 odst. 1 a 2 Listiny. K porušení čl. 15 Listiny, zaručujícího svobodu myšlení, svědomí a náboženského vyznání, však nedošlo, protože sankcionování hoteliéra se týkalo jeho politického projevu a nebyl omezován pro svoje svědomí či náboženské vyznání.