Ústavní soud se v nálezu sp. zn.: II.ÚS 1741/18, ze dne 21. 5. 2019, zabýval situací, kdy stěžovatelka (matka) podala ústavní stížnost proti rozhodnutí obecných soudů, kterými bylo popřeno otcovství muže, který byl v matrice doposud veden jako otec dítěte. Ústavní soud rozhodnutí obecných soudů zrušil, přestože z důkazního materiálu, především genetických testů, jasně vyplynulo, že domnělý otec skutečně není biologickým otcem. Ustanovení § 785 a následující občanského zákoníku přesně vymezuje lhůtu, do kdy je možné podat návrh na popření otcovství. Tato lhůta již marně uplynula, jelikož domnělý otec se domáhal popření otcovství až v 11 letech věku dítěte a z toho důvodu současně podal návrh na prominutí této lhůty v souladu s ustanovením § 792 občanského zákoníku, které říká, že tuto lhůtu je možné prominout, pokud to vyžaduje zájem dítěte a veřejný pořádek.
Ústavní soud nejprve konstatoval, že je-li návrh na popření otcovství podán v době, kdy již nezletilé dítě dosáhlo určité rozumové vyspělosti, je podle § 20 odst. 4 zákona o zvláštních řízeních soudních nutné, aby nezletilý dostal potřebné informace o soudním řízení a byl informován o možných důsledcích vyhovění svému názoru i důsledcích soudního rozhodnutí. Ústavní soud dále konstatuje, že v řízení, jež se bezprostředně dotýká nezletilého dítěte, nelze na toto dítě nahlížet jako na pouhý objekt, o němž rozhodují jiní, či ho stavět jen do role pasivního pozorovatele událostí, ale je třeba jej vnímat jako důležitý subjekt práva a účastníka řízení a takto k němu přistupovat. Za předpokladu, že je dítě dostatečně rozumově a emocionálně vyspělé, třeba jeho přání považovat za zásadní vodítko při posuzování jeho nejlepšího zájmu. Výslech dítěte u soudu, provedený s ohledem na jeho věk a duševní vyspělost, pak představuje primární prostředek k zjištění názoru dítěte. V projednávaném případě nezletilé dítě jasně projevilo názor, že za svého otce považuje domnělého otce, který podal návrh na popření otcovství, přestože není jeho biologickým otcem. Ústavní soud tedy rozhodnutí obecných soudů zrušil a konstatoval, že bylo porušeno ústavní právo stěžovatelky a nezletilého dítěte a konečně konstatoval:
„Právní vymezení rodinných vztahů musí reflektovat biologické vazby. Rodiče mají právo na to, aby jejich biologické rodičovství bylo ze strany veřejné moci respektováno, a dítě má právo znát své biologické rodiče (viz též čl. 7 Úmluvy o právech dítěte). Na druhou stranu požadavek shody právního a biologického otcovství není absolutní. Právní vztah otce a dítěte totiž není jen mechanickou reflexí existence biologického vztahu, nýbrž s postupem času se může i při absenci tohoto vztahu vyvinout mezi právním otcem a dítětem taková sociální a citová vazba, jež z hlediska práva na ochranu soukromého a rodinného života bude požívat právní ochrany. V takovém případě bude další trvání právních vztahů závislé na více faktorech, mezi nimiž bude nejlepší zájem dítěte (čl. 3 Úmluvy o právech dítěte) hrát důležitou roli. Při posuzování problematiky určování a popírání otcovství proto soudy musí vždy pečlivě vyvažovat všechny protichůdné hodnoty a zájmy, kterými jsou zejména ochrana nejlepšího zájmu dítěte, veřejný zájmem na stabilizovaných rodinněprávních vztazích a právo zúčastněných osob na zajištění jejich vzájemných biologických vazeb. Je třeba zdůraznit, že testy DNA není možné vnímat jako všemocný prostředek řešení této značně komplikované a citlivé problematiky. Ani včasné podání popěrné žaloby podepřené důkazem vylučujícím otcovství nevede automaticky k jejímu vyhovění; role soudů se neomezuje na pouhé formální osvědčování výsledků testu otcovství, při rozhodování paternitních sporů soudy zkoumají další relevantní faktory a skutečnosti konkrétního případu.“