Nejvyšší soud České republiky se v rozsudku ze dne 12. 6. 2019, sp.zn.: 30 Cdo 2995/2017, zabýval posouzením, za jakých okolností se předpokládá nepřiměřeně dlouhá doba řízení v případě, že předmětem řízení je úprava styku s dítětem, a vznikne tak účastníkům řízení nárok na přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu dle zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci.
Nejvyšší soud nejprve konstatoval, že přiměřenost délky soudního řízení je součástí práva na spravedlivý proces, jednoho ze základních lidských práv garantovaných jak vnitrostátními právními předpisy nejvyšší právní síly (čl. 38 odst. 2 Listiny), tak i právními předpisy mezinárodního původu, které jsou ve smyslu čl. 10 Ústavy České republiky součástí právního řádu České republiky.
Dále Nejvyšší soud konstatuje, že je nutné vycházet z kritérií, která jsou obdobným způsobem hodnocena i při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění. Jak vyplývá z judikatury ESLP, je při zvažování přiměřenosti délky řízení nutno vzít v potaz zejména složitost případu, chování poškozeného, jakož i postup příslušných orgánů a dále význam předmětu řízení pro poškozeného.
Význam řízení pro účastníky je velmi důležitým objektivním kritériem, jemuž je třeba věnovat obzvláště velkou pozornost. Je možné určitým zobecňujícím postupem kvalifikovat jednotlivé skupiny (druhy) případů, a to podle předmětu řízení, čili podle práva či oprávněného zájmu, jichž se řízení dotýká. Mezi těmito je nutné uvést ty, jejichž předmětem jsou rodinněprávní vztahy (zde zejména řízení ve věcech péče o nezletilé a věci výživného). Přitom je současně nutno mít na zřeteli, že samotný výsledek řízení není v rámci úvahy o významu předmětu řízení pro účastníky, zásadně významný.
Závěrem tedy Nejvyšší soud konstatoval, že je nutné hodnotit všechna výše zmíněná kritéria komplexně a není možné pouze hodnotit, zda došlo k nesprávnému úřednímu postupu nebo celou věc hodnotit na základě výsledku řízení.