All Posts By

Jakub Klatovský

Neoprávněná stavba optikou rozhodovací praxe Nejvyššího soudu České republiky

By | Nezaradené

Následující pojednání se zabývá otázkou dělení jednotlivých kategorií neoprávněných staveb zřízených před 1. 1. 2014 ve světle judikatury Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „NS“). Důvodem, proč se autor rozhodl zabývat stavbami zřízenými za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „SOZ“), je ten, že navzdory pozbytí účinnosti SOZ je rozhodovací praxe v dané otázce stále aktuální, když nebyla nijak zasažena nabytím účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „NOZ“). Rovněž vzhledem k tomu, že konstrukce vztahu mezi budovou a pozemkem v NOZ vychází ze zásady superficies solo cedit, nepřináší stávající úprava tolik možných modelových sporných situací ve vztahu stavby a pozemku, jako v případě úpravy předchozí. Pokud se zmiňuje vztah stavby a pozemku pak se má na mysli, že stavba a pozemek mají rozdílného vlastníka.

Jak již je naznačeno výše, příslušná ustanovení SOZ jsou aplikovatelná i po nabytí účinnosti NOZ (1. 1. 2014), a to v případě staveb zřízení nejpozději do 31. 12. 2013. NS dospěl k uvedenému závěru poměrně záhy po nabytí účinnosti NOZ, a to právě s odkazem na nové pojetí vztahu pozemku a stavby upravené v NOZ a vyjádřené zásadou superficies solo cedit. Autor odkazuje na rozhodnutí NS, sp.zn.: 22 Cdo 828/2017:

Proto vypořádání neoprávněných staveb, zřízených před nabytím účinnosti občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., se provádí podle dosavadních předpisů (§ 135c obč. zák.). Aplikace ustanovení o stavbě na cizím pozemku (§ 1084 a násl. o. z.) na stavby zřízené před nabytím účinnosti nového občanského zákoníku (1. 1. 2014) je vyloučena již proto, že by šlo o nepřípustnou retroaktivitu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4461/2015). Pro úplnost se uvádí, že jde-li
o přestavek, pak s ohledem na znění § 3059 o. z., větu druhou, lze i na případy vzniklé před 1. 1. 2014 aplikovat § 1087 (k tomu viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4572/2015; k přestavku a stavbám na více pozemcích viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2017. sp. zn. 22 Cdo 5780/2016).

Judikatura, podle které vypořádání mezi stavebníkem a vlastníkem pozemku, na němž je stavba umístěna, probíhá podle právní úpravy platné v době rozhodování soudu (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2392/99, na který dovolatel odkazuje), se týká jen doby, ve které se neuplatňovala zásada superficies solo cedit (tj. od 1. 1. 1951 do 1. 1. 2014); proč takto nelze postupovat i ve vztahu k novému občanskému zákoníku, vysvětluje rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
16. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4461/2015, a také usnesení ze dne 5. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 480/2015.

S ohledem na výše uvedené lze pak odkázat na ustanovení § 126 SOZ, dle kterého má vlastník právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje. Jedinou logickou, a předvídanou, obranou proti zásahu do vlastnického práva vlastníka pozemku v případě neoprávněné stavby na cizím pozemku je potom odstranění neoprávněné stavby.

V průběhu času dospěl NS k poměrně jasným závěrům ohledně problematiky neoprávněných staveb, které promítl do konstantní rozhodovací praxe, například do rozsudku 21.10.2014, sp.zn. 22 Cdo 2698/2012, ve kterém konstatoval, že „problematika staveb na cizím pozemku se v režimu obč. zák. podle rozhodovací praxe dovolacího soudu typově rozpadá do dvou základních skupin případů. První skupinu tvoří případy, kdy jsou stavby od počátku postavené neoprávněně na cizím pozemku, na něž se vztahuje úprava § 135c obč. zák. Druhou skupinu potom tvoří případy, kdy je stavba postavena na cizím pozemku na základě práva, které stavebníka k takové stavbě opravňuje, nicméně toto právo později zaniklo.

Ve výše citovaném rozhodnutí pak NS dále uvádí, že „na druhou stranu stavba ani po zániku práva mít ji na cizím pozemku umístěnou není stavbou neoprávněnou ve smyslu § 135c obč. zák., neboť v době její výstavby občanskoprávní titul existoval. Judikatura zřejmě i proto nepřipustila, aby právní režim takových případů byl řešen postupem podle § 135c obč. zák. Tato úvaha vychází z toho, že pokud stavebník věděl nebo z okolností musel vědět, že jeho oprávnění mít stavbu na pozemku umístěnou zanikne, lze jako jediný způsob řešení připustit pouze odstranění stavby, kterého
se vlastník pozemku domáhá podle ustanovení § 126 odst. 1 obč. zák. Případy výjimečné tvrdosti odstranění stavby jsou mimořádně řešitelné prostřednictvím § 3 odst. 1 obč. zák.

S ohledem na výše uvedené lze jednotlivé kategorie rozdělit následovně:

  • černé stavby – jedná se o stavby, k jejichž zřízení na pozemku třetí osoby neměl stavebník nikdy žádné právo. Tyto stavby stojí bokem neoprávněných staveb a tvoří samostatnou kategorii.
  • stavby na cizím pozemku:
    • zřízené na základě práva, které trvá – nejedná se o neoprávněné stavby (otázka užívání pozemku a omezení vlastnického práva vlastníka pozemku se posuzuje dle pravidel pro vypořádání bezdůvodného obohacení),
    • zřízené na základě práva, které existovalo, ale v čase zaniklo:
      • zaniklo z důvodu, který stavebník nemohl předvídat,
      • zaniklo z důvodu, který stavebník měl a mohl předvídat (například uplynutím doby, naplněním podmínky pro zánik práva apod.).

V praxi mohou nastat nejrůznější situace, které je v první řadě nezbytné podrobně analyzovat. Je na stavebníkovi/vlastníkovi stavby, aby pečlivě ověřil celou historii stavby na cizím pozemku (zejména, pokud nebyl jejím zhotovitelem) a shromáždil dostatečné množství podkladů pro posouzení, zda lze předpokládat, že mu soud přiřkne ochranu na úkor vlastníka pozemku.

Jednotlivé životní situace by mělo být možné vždy podřadit pod situaci dle výše uvedeného schéma. Je však skutečně nezbytné dostatečně a detailně zkoumat, pod kterou z kategorií lze daný případ subsumovat. Zejména u staveb zřízených před rokem 1989 může být ověřování velmi složité, zdlouhavé a nákladné.

S ohledem na zásadu právní jistoty nabytých práv NS konstatoval, že souhlas vlastníka pozemku se zřízením stavby zavazuje i právní nástupce vlastníka (NS, usnesení ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 22 Cdo 83/2015). Tato skutečnost může do jisté míry svědčit vlastníkovi stavby, nelze se však na ni za všech okolností spolehnout.

Z praxe lze uvést nejméně dva zajímavé případy, a to konkrétně případ popsaný v rozhodnutí NS č.j. 22 Cdo 828/2017 ze dne 8.6.2017, kdy NS mimo jiné konstatoval (mimo hlavní rámec předmětu sporu), že vlastníkovi stavby by svědčilo právo na přiznání soudní ochrany proti vlastníku pozemku, kdy původním zřizovatelem stavby byl vlastník pozemku, který následně pozbyl vlastnictví ke stavbě a s odstupem času by se domáhal odstranění stavby, a to s odůvodněním presumpce souhlasu vlastníka pozemku se zřízením stavby, když byl sám jejím zhotovitelem. Otázka užívání pozemku by se pak posoudila v souladu s pravidly o vypořádání bezdůvodného obohacení. Nejednalo by se však o neoprávněnou stavbu.

Druhým zajímavým příkladem je rozhodnutí NS ze dne 30. 9. 2014, sp.zn. 22 Cdo 2653/2012, který konstatoval, že „vlastník pozemku se může podle § 126 odst. 1 ObčZ 1964 domáhat odstranění stavby vybudované na pozemku na základě práva trvalého charakteru opravňujícím mít na pozemku stavbu, jestliže bylo nahrazeno právem dočasného charakteru, které následně zaniklo.“

V odůvodnění citovaného rozsudku se dále uvádí, že „aktuální judikatura toto výchozí stanovisko precizovala a upřesnila potud, že zřídil-li na cizím pozemku stavbu stavebník, který měl časově neomezené právo mít na tomto pozemku stavbu, a toto právo později zaniklo, nemůže se vlastník pozemku domáhat odstranění této stavby, a to ani proti právnímu nástupci stavebníka [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. března 2007, sp. zn. 22 Cdo 746/2007 (uveřejněné pod C 4809 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“)]. K odlišným 11 závěrům však dospěla rozhodovací praxe v případech, kdy stavebník v době stavby má občanskoprávní titul ke stavbě, ale jedná se o oprávnění časově omezené, nebo v případech, kdy stavebník věděl nebo vědět mohl a měl, že jeho právo stavby je pouze dočasné. Dočasné právo mít na cizím pozemku stavbu se nemůže přeměnit na trvalé právo jen tím, že pozemek nabude nový vlastník, který je o existenci stavby informován; vědomí nabyvatele o existenci stavby nemůže založit úspěšnou námitku proti vlastnické žalobě po zániku práva mít na pozemku stavbu [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. června 2005, sp. zn. 22 Cdo 1690/2004 (uveřejněný pod C 3405 v Souboru)]. Samotná argumentace nalézacích soudů stojí na východisku, že jednou vzniklé právo opravňující k vybudování stavby trvalého charakteru nemůže být nahrazeno právem dočasného charakteru (typicky nájemní vztah). Takový předpoklad je však v rozporu s principem autonomie vůle stran, který je jedním z vůdčích principů soukromého práva. Možnost nahrazení právního vztahu opravňujícího k vybudování a umístění stavby právním vztahem jiným formou privativní novace (§ 570 obč. zák.) v obecné rovině připustil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 14. února 2013, sp. zn. 22 Cdo 4707/2010, uveřejněném na www.nsoud.cz, v němž se jednalo situaci, kdy původní právní titul k vybudování a umístění stavby byl založen výměrem o vyvlastnění a omezení dispozičního práva, vydaným podle ustanovení § 20 zákona č. 280/1949 Sb., o územním plánování a výstavbě obcí, jehož obsah měl být nahrazen právě nájemním vztahem. V uvedeném rozhodnutí tak dovolací soud připustil možnost novace původního právního poměru založeného nikoliv soukromoprávním ujednáním účastníků, ale na základě správního rozhodnutí, zakládajícím práva a povinnosti účastníků. Jestliže by došlo k privativní novaci, v rámci které dochází k nahrazení dosavadního závazku závazkem novým, je zřejmé, že po zániku nového závazku se nemůže obnovit předchozí právní režim založený právním vztahem, jenž byl zrušen právě závazkem vyplývajícím z privativní novace.“

NS tedy připustil, aby jednou nabyté právo na dobu neurčitou bylo přeměněno na právo časově omezené, následným uzavřením nájemní smlouvy.

Zejména v posledně zmiňovaném případě je třeba ocenit komplexnost závěrů NS, kdy dle názorů autora NS zcela správě posoudil skutkové okolnosti posuzovaného případu a vyhodnotil je v ohledem na základní soukromoprávní zásadu autonomie vůle.

S ohledem na výše uvedené lze učinit závěr, že judikatura v oblasti neoprávněných staveb zřízených před rokem 2014 je konstantní, ustálení a při hodnocení případů z ní lze vycházet. Úskalí může však spočívat ve správném vyhodnocení skutkového stavu a podřazení skutkového stavu pod některou z výše uvedených kategorií.

Mgr. Michal Svatoň, advokát a partner

KLATOVSKÝ & SVATOŇ advokátní kancelář, s.r.o.

Národní elektronický nástroj pro vybrané zadavatele od 1.7.2018 a jeho plošný nástup od 18.10.2018

By | Nezaradené

V souladu s usnesením vlády č. 467 ze dne 21.6.2017 bude od 1.7.2018 pro ústřední orgány státní správy a jejich podřízené orgány a organizace zavedena plošná elektronická komunikace prostřednictvím národního elektronického nástroje pro administraci a zadávání veřejných zakázek a koncesí (dále jen „NEN“) a veškerou komunikaci při zadávání veřejných zakázek (včetně probíhajících zakázek) bude nutné vést elektronicky. Tato povinnost se vztahuje na zadávání veřejných zakázek v rozsahu seznamu komodit definovaných přílohou výše citovaného usnesení vlády (např. kancelářská technika, spotřební materiál, počítače, mobilní telefony, kancelářské potřeby atd.) a pro tyto komodity nelze požádat o udělení výjimky.

Povinné používání NEN se k výše uvedenému datu nebude vztahovat na zadavatele, kteří do 30.6.2018 požádají o udělení výjimky z povinného používání NEN, a to do doby, než bude o jejich žádosti rozhodnuto a s tím, že v případě zamítnutí žádosti vznikne předmětná povinnost prvním dnem třetího kalendářního měsíce následujícího po datu rozhodnutí.

Žádost o udělení výjimky z povinného používání NEN předkládá zadavatel ke schválení vládě a měla by obsahovat odůvodnění přidané hodnoty, kterou zadavatel získá při využívání jiného elektronického nástroje pro zadávání veřejných zakázek než NEN, a to z hlediska funkčního a finančního.

Současně se tato povinnost nevztahuje na veřejné zakázky zadávané v zadávacím řízení, které bylo zahájeno před 1.7.2018 v jiném elektronickém nástroji, a to včetně zadávání veřejných zakázek na základě rámcové dohody nebo v dynamickém nákupním systému po dobu trvání rámcové dohody nebo dynamického nákupního systému v případě, že zadávací řízení na uzavření rámcové dohody nebo zavedení dynamického nákupního systému bylo zahájeno před 1.7.2018.

V souladu se směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2014/24/EU ze dne 26. února 2014 o zadávání veřejných zakázek bude od 18.10.2018 zavedena plošná elektronická komunikace prostřednictvím NEN pro všechny ostatní zadavatele. Dle pravidel systému používání NEN mají být zadavatelé povinni zadávat jeho prostřednictvím i veřejné zakázky malého rozsahu, jejichž předpokládaná hodnota přesáhne částku 500.000 Kč bez daně z přidané hodnoty.

Mgr. Jakub Klatovský, advokát a partner

KLATOVSKÝ & SVATOŇ advokátní kancelář, s.r.o.

Vyloučení ze zadávacího řízení pro obchodní propojení účastníků z pohledu ESD

By | Nezaradené

Advokátní kancelář KLATOVSKÝ & SVATOŇ poskytující právní služby v oblasti práva veřejných zakázek si dovoluje upozornit na nově publikované rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie, který ve svém rozsudku ve věci C‑144/17 Lloyd’s of London vs. Agenzia Regionale per la Protezione dell’Ambiente della Calabria ze dne 8. února 2018 rozhodoval v řízení o předběžné otázce vznesené regionálním správním soudem pro Kalábrii o přípustnosti vyloučení uchazeče ze soutěže o veřejnou zakázku. V předmětné otázce se Soudní dvůr EU zabýval otázkou, zda se v konkrétním případě jedná o uchazeče, který je v rámci své podnikatelské činnosti propojen s dalším uchazečem o tutéž zakázku, a zda v daném případě mezi soutěžiteli dochází k nedovolenému narušení hospodářské soutěže (resp. koluznímu jednání).

V tomto rozsudku Soudní dvůr EU rozhodl, že není možné vyloučit dva syndikáty Lloyd’s of London z účasti na téže veřejné zakázce na pojišťovací služby z pouhého důvodu, že obě jejich nabídky byly podepsány oprávněným zástupcem Lloyd’s of London pro tento členský stát, ale naopak dovoluje jejich vyloučení, ukáže-li se na základě jednoznačných důkazů, že jejich nabídky nebyly sestaveny nezávisle.

V rámci zákona č. 134/2016 Sb. by se uplatnilo ustanovení § 48 odst. 6 ZZVZ, podle kterého může zadavatel vyloučit účastníka zadávacího řízení pro nezpůsobilost také, pokud na základě věrohodných informací získá důvodné podezření, že účastník zadávacího řízení uzavřel s jinými osobami zakázanou dohodu podle zákona o ochraně hospodářské soutěže v souvislosti se zadávanou veřejnou zakázkou.

Dne 13. srpna 2015 Agenzia Regionale per la Protezione dell’Ambiente della Calabria (Kalábrijská regionální agentura ochrany životního prostředí, Itálie) (dále jen „Arpacal“) zahájila zadávací řízení na veřejnou zakázku na pojišťovací služby, kterého se zúčastnili dva členské syndikáty sdružení Lloyd’s. Oba tyto syndikáty byly zastupovány stejným zmocněncem, který podepsal obě nabídky do zadávacího řízení, načež Arpacal oba syndikáty ze zadávacího řízení vyloučil z důvodu porušení práva italské republiky.  Syndikáty Lloyd’s se rozhodly bránit a došlo k několika soudním sporům, ve kterých Arpacal namítal, že porušení práva italské republiky se syndikáty Lloyd’s dopustily tím, že porušily zásady důvěrnosti nabídek, svobodnou a poctivou hospodářskou soutěž a rovné zacházení s uchazeči tím, že oba syndikáty mají stejného zmocněnce, který má přístup k informacím o obou nabídkách do zadávacího řízení, čímž jsou znevýhodněni ostatní soutěžitelé. Syndikáty Lloyd’s uvedly argument, že jsou kolektivní právnickou osobou s mnohočetnou strukturou v podobě uznaného sdružení fyzických a právnických osob – členů – které jednají samostatně v uskupeních, zvaných syndikáty, působících samostatně a vzájemně si konkurujících, ačkoli náležejí ke stejné organizaci. Za těchto okolností se regionální správní soud pro Kalábrii rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:

„Brání zásady zakotvené evropskými předpisy v oblasti hospodářské soutěže, uvedené ve Smlouvě o fungování EU, jakož i zásady, které jsou z nich odvozené, jako samostatnost a důvěrnost nabídek, vnitrostátním právním předpisům, jak jsou vykládány judikaturou, které připouštějí, aby se stejného zadávacího řízení zahájeného veřejným zadavatelem současně účastnily různé syndikáty náležející k Lloyd’s, jejichž nabídky byly podepsány jedinou osobou, oprávněným zástupcem pro tuto zemi?“

Soudní dvůr EU si jako klíčovou otázku klade, zda musí být zásady transparentnosti, rovného zacházení a zákazu diskriminace, jež vyplývají z článků 49 a 56 SFEU a jsou uvedeny v článku 2 směrnice 2004/18, vykládány v tom smyslu, že brání takové právní úpravě členského státu, jako je právní úprava ve věci v původním řízení, která nedovoluje vyloučit dva členské syndikáty Lloyd’s z účasti na téže veřejné zakázce na pojišťovací služby z pouhého důvodu, že obě jejich nabídky byly podepsány zmocněncem Lloyd’s pro tento členský stát.

K tomu Soudní dvůr EU nejdříve uvádí, že obě strany prohlašují, že je nesporné, že Lloyd’s je uznaným sdružením členů, kteří jsou právnickými nebo fyzickými osobami a sice jednají prostřednictvím uskupení – syndikátů – avšak působí samostatně a ve vzájemné konkurenci. Vzhledem k tomu, že žádná z interních struktur Lloyd‘s nemá vlastní právní subjektivitu, mohou syndikáty působit pouze prostřednictvím oprávněného zástupce, který je jediným zástupcem pro každou zemi.

Dále Soudní dvůr EU konstatuje, že z ustálené judikatury Soudního dvora EU je zřejmé, že automatické vyloučení zájemců nebo uchazečů, kteří jsou s ostatními soutěžícími ve vztahu ovládání nebo propojení, překračuje meze toho, co je nezbytné pro předcházení koluzním jednáním, a tudíž i pro uplatňování zásady rovného zacházení a dodržování povinnosti transparentnosti. Takové automatické vyloučení totiž zakládá nevyvratitelnou domněnku vzájemného působení v rámci nabídek podniků, mezi nimiž je dán vztah ovládání nebo propojení, v případě stejné zakázky. Těmto zájemcům či uchazečům tak znemožňuje prokázat nezávislost jejich nabídek, a je tudíž v rozporu se zájmem Unie, kterým je zajistit co nejširší možnou účast uchazečů na zadávacím řízení.

Jinými slovy, nelze automaticky předpokládat, že jsou-li uchazeči o veřejnou zakázku v určitém stupni obchodního propojení, jedná se o koluzní jednání (resp. zakázanou dohodu) a lze je ze soutěže o veřejnou zakázku ihned vyloučit. Uchazeč o veřejnou zakázku musí mít možnost obhájit se a až po důkladném přezkoumání je možné uchazeče ze soutěže o veřejnou zakázku vyloučit, prokáže-li se, že skutečně došlo ke koluznímu jednání, toto Soudní dvůr EU formuloval v následujícím výroku:

V zájmu dodržení zásady proporcionality se tedy vyžaduje, aby měl veřejný zadavatel povinnost přezkoumat a posoudit skutkový stav a mohl tak určit, zda měl vztah mezi dvěma entitami konkrétní vliv na obsah každé z nabídek předložených v rámci téhož veřejného zadávacího řízení, přičemž konstatování takového vlivu v jakékoli formě postačuje pro to, aby mohly být uvedené podniky z řízení vyloučeny. Z toho v daném případě vyplývá, že pouhá skutečnost, že takové nabídky, jako jsou nabídky ve věci v původním řízení, byly podepsány touž osobou, tj. zvláštním zmocněncem oprávněného zástupce Lloyd’s pro Itálii, nemůže být důvodem pro jejich automatické vyloučení z předmětné veřejné zakázky.“

 

Osobní údaje zkoušeného a právo zkoušeného na přístup k písemné odpovědi uvedené v rámci jeho odborné zkoušky.

By | Nezaradené

Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ve věci C-434/16, Peter Nowak v. Data Protection Commissioner, konstatoval, že písemné odpovědi uvedené v rámci odborné zkoušky a případné korekturní poznámky zkoušejícího týkající se těchto odpovědí představují osobní údaje zkoušeného, k nimž má v zásadě právo na přístup.

Pan Peter Nowak se připravoval na povolání certifikovaného účetního a v rámci své přípravy úspěšně složil zkoušky z účetnictví první úrovně, jakož i tři zkoušky druhé úrovně organizované Institute of Chartered Accountants of Ireland (Institut certifikovaných účetních Irska). Neuspěl však ve zkoušce „účetnictví strategického financování a řízení“. Po neúspěchu při této zkoušce na podzim 2009 podal P. Nowak nejprve stížnost, kterou zpochybnil výsledek této zkoušky. Po zamítnutí této stížnosti podal žádost o přístup týkající se všech osobních údajů, které se ho týkají a které má v držení Institut certifikovaných účetních. V roce 2010 vydal Institut certifikovaných účetních P. Nowakovi 17 dokumentů, ale odepřel mu zároveň přístup k dokumentu s jeho odpověďmi na zkušební otázky, a to z důvodu, že uvedený dokument neobsahuje osobní údaje.

U Supreme Court (Nejvyšší soud, Irsko) P. Nowak napadl rozhodnutí komisaře pro ochranu údajů, podle kterého odpovědi na zkušební otázky zpravidla nepředstavují osobní údaje. Tento soud se Soudního dvora táže, zda písemné odpovědi uvedené zkoušeným při odborné zkoušce a případné korekturní poznámky zkoušejícího, které se k nim pojí, jsou takovými údaji.

Soudní dvůr ve svém dnešním rozsudku zdůrazňuje zaprvé, že účastník odborné zkoušky je fyzickou osobou, kterou lze identifikovat přímo prostřednictvím jejího jména nebo nepřímo prostřednictvím identifikačního čísla, jelikož jméno a číslo jsou uvedena v odpovědích na zkušební otázky nebo na první stránce těchto odpovědí. V tomto kontextu není relevantní, že zkoušející může nebo nemůže identifikovat zkoušeného v okamžiku opravy a hodnocení odpovědí na zkušební otázky.

Zadruhé Soudní dvůr ověřoval, zda písemné odpovědi zkoušeného při odborné zkoušce a případné korekturní poznámky zkoušejícího, které se k nim pojí, představují informace o zkoušeném. V tomto ohledu uvádí, že použití výrazu „veškeré informace“ v rámci definice pojmu „osobní údaj“ obsaženého ve směrnici odráží úmysl unijního zákonodárce přiznat tomuto pojmu široký význam, přičemž tento pojem se neomezuje na informace, které jsou citlivé nebo patří do soukromé sféry, ale potenciálně zahrnuje všechny druhy informací, a to jak objektivní, tak subjektivní ve formě názoru nebo hodnocení pod podmínkou, že jsou „o“ dotčené osobě. Tato poslední podmínka je splněna v případě, že tato informace z důvodu svého obsahu, účelu nebo účinku souvisí s určitou osobou. Písemné odpovědi účastníka odborné zkoušky představují takové informace, které souvisejí s jeho osobou.

Obsah těchto odpovědí totiž odráží úroveň znalostí a schopností uchazeče v dané oblasti, jakož i případně jeho myšlenkové pochody, úsudek a kritické myšlení. Kromě toho je cílem získání uvedených odpovědí zhodnotit odborné schopnosti uchazeče a jeho způsobilost vykonávat dané povolání. Konečně použití těchto informací, jehož výsledkem je zejména úspěch nebo neúspěch zkoušeného u dané zkoušky, může mít vliv na jeho práva a zájmy, neboť může určit nebo ovlivnit například jeho šanci na přístup k požadovanému povolání nebo zaměstnání.

Pokud jde o korekturní poznámky zkoušejícího pojící se k odpovědím zkoušeného, Soudní dvůr konstatuje, že stejně jako odpovědi uvedené zkoušeným při zkoušce představují tyto poznámky informace týkající se tohoto zkoušeného. Obsah těchto korekturních poznámek tedy odráží názor nebo hodnocení zkoušejícího týkající se individuálního výkonu zkoušeného při zkoušce, a zejména jeho znalostí a schopností v dané oblasti.

Soudní dvůr uvádí, že kvalifikace písemných odpovědí zkoušeného při odborné zkoušce a případných korekturních poznámek zkoušejícího pojících se k těmto odpovědím jako osobních údajů nemůže být ovlivněno okolností, že na základě této kvalifikace v zásadě tomuto zkoušenému vzniká právo na přístup a opravu.

Jiné rozhodnutí by totiž mělo za následek celkové vynětí těchto odpovědí a korekturních poznámek z povinnosti dodržování zásad a záruk v oblasti ochrany osobních údajů. Zkoušený má zejména oprávněný zájem vycházející z ochrany svého soukromého života na tom, aby se mohl bránit zpracování svých odpovědí daných při této zkoušce a korekturních poznámek zkoušejícího pojících se k těmto odpovědím mimo zkušební řízení, a zvláště proti tomu, aby byly poskytnuty třetím osobám, či dokonce zveřejněny bez jeho souhlasu. Stejně tak je subjekt organizující zkoušku, jakožto správce údajů, povinen zajistit, aby byly tyto odpovědi a korekturní poznámky uchovávány tak, aby byl vyloučen protiprávní přístup k nim ze strany třetích osob.

Soudní dvůr mimoto konstatuje, že práva na přístup a opravu, stanovená směrnicí, lze rovněž odůvodnit ve vztahu k písemným odpovědím poskytnutým zkoušeným při odborné zkoušce a k případným korekturním poznámkám zkoušejícího, které se k nim pojí. Právo na opravu zajisté nemůže zkoušenému umožnit „opravit“ a posteriori „nesprávné“ odpovědi, jelikož posledně uvedené v ničem nepředstavují nepřesnost ve smyslu směrnice, na jejímž základě by vzniklo právo na opravu. Naproti tomu je možné, že vzniknou situace, ve kterých se tyto odpovědi a korekturní poznámky ukážou jako nepřesné, například z důvodu, že odpovědi na zkušební otázky byly omylem zaměněny, takže odpovědi jiného účastníka zkoušky byly přiřazeny dotyčnému zkoušenému. Kromě toho nelze vyloučit, že zkoušený má právo požadovat od správce údajů, aby byly jeho odpovědi na zkoušce a korekturní poznámky zkoušejícího, které se k nim pojí, po určité době vymazány, čili zničeny.

Proto vzhledem k tomu, že písemné odpovědi zkoušeného při odborné zkoušce a případné korekturní poznámky zkoušejícího, které se k nim pojí, lze podrobit ověření, zejména pokud jde o jejich přesnost a nutnost jejich uchovávání a lze je opravit nebo vymazat, má Soudní dvůr za to, že přiznání zkoušenému práva na přístup k těmto odpovědím a korekturním poznámkám slouží cíli této směrnice spočívajícího v zajištění ochrany práva tohoto zkoušeného na soukromí, pokud jde o zpracování údajů, které se ho týkají, a to nezávisle na otázce, zda uvedený zkoušený má nebo nemá takové právo přístupu i podle vnitrostátní právní úpravy. V tomto ohledu Soudní dvůr připomíná, že z ochrany základního práva na soukromí vyplývá zejména možnost jakékoli fyzické osoby ujistit se, že osobní údaje, které se jí týkají, jsou přesné a jsou zpracovávány dovoleným způsobem.

Konečně Soudní dvůr uvádí, že tato práva na přístup a opravu se nevztahují na zkušební otázky, které jako takové nepředstavují osobní údaje zkoušeného. Mimoto Soudní dvůr připomíná, že unijní právo stanoví určitá omezení těchto práv. Členské státy tak mohou přijmout legislativní opatření s cílem omezit rozsah uvedených povinností a práv, pokud toto omezení představuje opatření nezbytné pro zachování práv a svobod druhých.

Zdroj: Soudní dvůr Evropské unie